24.3.2019

Proběhni.se, protože ani nemocné srdce nemůže zastavit chuť sportovat

Petra Setničková letos oslaví 25. narozeniny, je úspěšnou tanečnicí irských tanců a celkově miluje sport. I přes své srdeční onemocnění se ve sportu nenechává limitovat a spíše své opravené srdce učí adaptovat se na větší zátěž. Závod Proběhni.se, který právě na srdeční problémy upozorňuje, sice tak náročný nebude, ale i tak ho Petra ráda podporuje a zve k účasti.

Petra se narodila s vrozenou srdeční vadou, konkrétně s Fallotovou tetraologií (TOF). Fallotova tetralogie je vrozená vada srdce. Objevuje se u dětí a léčba je pouze chirurgická. Hlavním znakem je cyanóza, tedy modravé prokrvení kůže, které vzniká nedostatečně okysličenou krví. Dále se může objevovat dušnost, zrychlené dýchání, mdloby, podrážděnost, únava, srdeční šelesty a paličkovité prsty. Příznaky se zhoršují při fyzické námaze, u novorozenců se k této námaze řadí také kojení nebo pláč. 

Fallotova tetralogie není v Petřině rodině vadou dědičnou, nikdo v její blízké rodině jí netrpí. U této vady je vždy jen otázkou času, kdy bude muset její majitel na operaci. Ta Péťu čekala už v osmnáctém měsíci. Při tomto zákroku se vše podařilo, podle představ lékařů a malá Péťa mohla s radostí pokračovat svým nově nabytým životem. „Tu samotnou operaci jako dítě si moc nepamatuju, tu si pamatují spíše rodiče." I přes občasné návštěvy doktorů Péťa prožila v celku normální dětství a ani si podle jejích slov nemyslela, že jí něco je.

V šestnácti letech se Petra začala věnovat irským tancům, kterým zanedlouho absolutně propadla. I přes velkou náročnost tohoto sportu při něm Petra nepociťovala žádnou fyzickou slabost ani žádné extra problémy. Maximálně si vzpomíná na větší zadýchanost oproti ostatním. O dva roky později v osmnácti letech při kontrole v Motole, ale doktoři její pocity neopětovali a vysvětlili jí, že bude nutná další operace. To byl pro Petru šok. Jednalo se o období prázdnin, kdy tato informace paralyzovala všechny Petřiny plány natolik, že celé léto strávila převážně doma a bála se kamkoli vyrazit s myšlenkou toho, co všechno by se mohlo stát!? Její snaha dohledat si informace o tom co jí čeká, jí k lepším pocitům rozhodně nepomohla. „Kdyby se mě v srpnu 2012 někdo zeptal, čeho se bojím nejvíc, byla bych odpověděla, že operace, jestli přežiju a pooperačních bolestí. Pokud bych ale dostala stejnou otázku teď, moje odpověď by byla odlišná," uzavírá Petra. Dnes se bojí o svoji rodinu a nejbližší přátele, aby se jim nic nestalo, protože ti jsou pro ni nejdůležitější. Bez rodiny a bez přátel by život nebyl životem a jejich zdraví a zdar je pro Petru to nejcennější.

Její trápení přetrvávalo až do dne plánované operace. Přístup lékařů Petru mile překvapil. Doktoři jí před operací vše dobře vysvětlili, co se bude dít, kdo jí bude operovat, že se bude jednat o dětského kardiochirurga a také kardiochirurga dospělých, že tato kombinace zaručí lepší výsledek. Před operací se Petra měla možnost s doktory i setkat. Dětský kardiochirurg Petru rozveselil poznámkou, že už se dlouho neviděli a že se od posledně docela změnila. Právě on by totiž tím kardiochirurgem, který jí v osmnáctém měsíci poprvé operoval. Vysvětlil Petře, že jí nahradí chlopeň, která bude biologická nikoli mechanická z důvodu vyšší bezpečnosti při případném budoucím těhotenství. Druhý den nastala operace, poté návštěva resuscitačního oddělení a také období strávené na nižší JIP, kde Petra našla rozptýlení u svých návštěv či při konverzaci se sestrami. Petra uzavírá svou druhou operaci slovy: „V celém operačním a pooperačním období jsem nepociťovala tlak na hrudi, spíše celkovou fyzickou slabost."

Po operaci a rekonvalescenci Petra nastupovala už do rozběhnutého maturitního ročníku na gymnáziu, proto také většinu času po návratu věnovala škole s cílem doplnit zameškané hodiny a učivo. I přes nároky, které na Petru studia kladla, se jí podařilo poslední ročník zvládnout a studia zdárně dokončit. A následně zvládla i přijímací zkoušky na 3. lékařskou fakultu UK.

Myslím si, že bychom si všichni přáli, aby tímto Petřin příběh šťastně skončil, ale tak tomu bohužel není.

V dalších letech Petra několikrát omdlela, proto jí byl implantován defibrilátor (ICD), který začal hlídat její srdeční arytmii tj. poruchy srdečního rytmu, kdy v případě kolapsu je defibrilátor schopen Petru přivést opět k životu.

I přesto se Petra nenechává zastavit a sportuje dále: „Snažím se žít aktivně, a pořád dělám irské tance na soutěžní úrovni, při tréninkové frekvenci 4x týdně." Petra se strachem o své zdraví snaží nestresovat, říká: „Až něco přijde, začnu na to připravovat rodinu, do té doby můžu lézt po horách, tancovat a dělat, co zvládnu." Na to čím si prošla, je hodně aktivní snaží se chodit i běhat. Aktuálně se cítí dobře. Petru v budoucnu čeká minimálně jedna (ale asi víc) operací přes hrudní kost, dále výměny baterek v ICD, protože v něm jednou průměrně za 7 let dochází baterie. To co Petru potkává v poslední době nejčastěji, jsou srdeční arytmie, kterých se snaží si nevšímat – to je také podle ní nejlepší recept jak proti nim bojovat. Sama říká a celý rozhovor uzavírá větou: „Pokud se člověk moc hlídá, tak to nikdy neplodí dobré ovoce."

Petra doporučuje závod Proběhni.se komukoli a radí, že je možné trasu závodu klidně i jen projít, pokud se někdo na běh necítí a doplňuje: „I tak člověk udělá něco se svým zdravím, tak proč se nezúčastnit?"