Newsletter
Sleduj naše srdeční novinky a zůstaň v dobrém (nejen krevním) obraze!
ODEBÍRAT newsletter Proběhni.se
21.4.2022
Charitativní akce Proběhni.se vybírá finance na lidi z odlehlých oblastí, kteří trpí srdečními chorobami. Pokud ještě přemýšlíte, jestli se registrovat a pomoct tak lidem v nouzi, možná vám v rozhodnutí pomůže neuvěřitelný příběh Jiřího Nídla. Ten prodělal transplantaci srdce a ledviny najednou a potvrzuje, že kardiovaskulární onemocnění není žádná sranda. Přes veškeré zdravotní potíže však neztratil radost ze života a sportu se věnuje více než mnozí zdraví lidé. Však se zúčastnil několika Evropských i Světových her. Přečtěte si jeho příběh, ať víte, s jakými potížemi se musejí potýkat lidé, pro které se 30. dubna proběhnete v Kunratickém lese.
Vážení čtenáři, tento text je určen pro vás všechny, jež bloudíte v našem světě, ptáte se, proč já, proč zrovna mě osud tak potrestal, bojíte se toho, co bude dál a propadáte beznaději. Věřte, že vás chci povzbudit, ukázat, že pokud chcete, tak „pohnete zeměkoulí“.
Již na vojně jsem absolvoval první biopsii ledvin, která tehdy před třiatřiceti lety vypadala hrůzostrašně. Po vojně jsem byl na minimálním počtu léků a částečně na dietě a užíval si učitelského života plnými doušky v domnění, že jsem pln elánu, zdraví a mládí. To byl velký omyl. Když jsem se vrátil z hor, tuším, že z bulharského Pyrinu a rumunského Fagaraše, velice špatně jsem viděl, měl jsem mžitky před očima a neustálou slabost. Navštívil jsem očního lékaře, aby mi předepsal brýle, ale místo dioptrií jsem dostal něco úplně jiného: „rychlou“ mě převezli na áro v karlovarské nemocnici.
Od té doby věci začaly nabírat rychlý spád. Po dvou dnech jsem absolvoval první dialýzu, z čehož se stal pravidelný rituál. Nechtěl jsem tomu věřit, ignoroval jsem tuto skutečnost a hledal jsem pomoc u všech možných i nemožných léčitelů, „pichačů“ jehliček, zaříkávačů…ale nic mi nepomohlo. Pravidelné dialýze jsem se bránil „zuby nehty“, ale neutekl jsem jí. Strávil jsem na ní až 5 hodin týdně a stále jsem nevěřil, že je můj zdravotní stav tak špatný. Sportoval jsem, chodil pravidelně do práce, do společnosti, do hor, na kolo a do přírody. Zkrátka jsem sám sebe přesvědčoval, že nejsem nemocný a nikdy jsem se s tím nesmířil. Po roce dialýz jsem vyrazil se školními dětmi, kolegou tělocvikářem a synem lyžovat do Švýcarska, kde jsem za dialýzu zaplatil svoji čtyřměsíční výplatu. Po tomto týdnu jsem se naštěstí seznámil s Lukášem, doktorem v nemocnici na Homolce v Praze. Ten začínal dělat pro dialyzované sportovní a kulturní aktivity, včetně jejich rodin. Lukáš byl jedním z prvních průkopníků sportovních aktivit mezi dialyzovanými pacienty.
Chodil jsem na dialýzy necelých 8 let, než se našla vhodná ledvina k transplantaci. Po takové době dialýz jsem si natolik zvykl a rezignoval, že jsem nechtěl být již transplantován a musel mě přemluvit plzeňský lékař a má matka, do dneška jsem jim za to vděčen. Transplantace dopadla úspěchem a poté jsem se seznámil přes Lukáše a jeho Klub dialyzovaných s Tomem, který byl vůdčí osobností naší reprezentace transplantovaných a dialyzovaných sportovců. Zde již motivace nabírala zcela jiných rozměrů – reprezentace ČR na Evropských a Světových hrách. Začal nový život, navíc vidina reprezentace – plaval jsem, běhal půlku, v zimě lyže a biatlon. První stříbrnou medaili v plavání jsem přebíral v Maďarsku z rukou Larryho Hagmana, který byl tehdejším hlavním hrdinou amerického seriálu Dallas a měl transplantovaná játra. Maďarsko mi odstartovalo velice sportovně i společensky úspěšné období. Žil jsem naplno, věřte, že to stojí za to.
Zhruba po třinácti letech jsem začal pociťovat únavu, dušnost a výkony šly rapidně dolu. V Plzni mi oznámili, že mám nemocné srdce a poprvé mě nepustili na Světové hry. Opět, nepoučen, jsem nevěřil. Zvyšoval jsem tréninkové dávky, abych dokázal, že to tak není, nedělejte to, věřte jim, skoro jsem zkolaboval. Nakonec mě Tom objednal do pražského IKEMu, kde mě přesvědčili že jsem na tom skutečně špatně. Tehdy už nebylo třeba velkého přesvědčování, začal jsem natékat a vodnatět. Ze 78 kg jsem natekl až na rekordních 125 kg a v té době jsem snad už ani nedýchal. Diagnóza byla neúprosná: kardiomyopatie. Zdědil jsem ji po tatínkovi, který zemřel ve čtyřiceti letech, protože v době jeho smrti ještě nebyla možná transplantace.
Já jsem však dostal šanci a byl jsem zařazen do transplantačního programu. Mělo to ale jeden háček, můj zdravotní stav již neodpovídal úspěšné transplantaci. Musel jsem se dát dohromady. Lékaři dělali nemožné, ukončili mi činnost ledviny, což ulehčilo srdci, které pracovalo na pouhých 20 % a já se vrátil na dialýzy. Také jsem dostával kapačky, snažil se hýbat, dodržovat životosprávu…Nebudu vás unavovat, trvalo to rok usilovné práce, než jsem byl schopen operace.
Bylo rozhodnuto, že se provede transplantace srdce a ledviny současně. Což představovalo dárce s oběma orgány. Viděl jsem před sebou dalších minimálně osm let čekání a poléval mě pot. Opak byl pravdou, za necelý rok proběhla úspěšná transplantace srdce a druhé ledviny. Musím se ještě vrátit k Tomovi, k mému kamarádovi, který mě přesvědčil abych věřil lékařům a dovedl mě k úspěšné transplantaci, ale sám to štěstí již neměl, po čtyřech transplantacích ledvin, jedné jater, se té poslední už nedočkal. Tome je mi to moc a moc líto. Děkuji Ti za vše co jsi pro mě a druhé udělal. Přijmi prosím tichou vzpomínku.
Myslel jsem, že mám vyhráno. Jenže to vyhráli zatím jen lékaři, teď jsem musel ještě zvítězit já, sám nad sebou. Vše jsem se znovu učil – od čištění zubů, přes jídlo příborem až po chůzi a základní koordinaci. Byl jsem jak malé dítě, nemožné, a nemotorné. Nakonec se ale zadařilo a po roce od operace jsem odletěl na Evropské hry na Sardinii, kde jsem reprezentoval v plavání, žádné velké výsledky, ale úspěšný návrat do života.
Pravidelně jsem trénoval s handicapovanými plavci, kteří mě vzali mezi sebe, ač k nim se svým handicapem vůbec nepatřím. Další závody nám vzala epidemie covidu. Nicméně nyní se připravuji na Evropské hry do Oxfordu, potažmo na Světové do australského Perthu. Od Sardinie, ani covid mě neodradil, jsem stihl ještě jet po řece Inn ze Svatého Mořice přes Innsbruck do Pasova na kole (670 km), potom po Dunaji přes Pasov a Vídeň do Bratislavy (500 km), toulat se po Zell am See, Korutanech, Velké a Malé Fatře, Nízkých Tatrách nebo se synem po Austrálii. Také jsem každou zimu na lyžích, jak sjezdovkách, tak běžkách, u nás i v Alpách. A co dál? Mým velkým snem je Peru – Huascarán a Innské pyramidy. Těším se a připravuji, snad to vyjde příští rok.
S novým srdcem a ledvinou jsem v březnu oslavil páté narozeniny a potřebuji ještě hodně slavit, abych stihl vše, co mám v plánu. Co mi nejvíce pomohlo? Práce, nikdy jsem nepřestal pracovat – učil jsem a stále učím na obchodní akademii tělocvik a filozofii. Také sport, který jsem provozoval denně i během epidemie, protože když chcete, pohyb si vždy najdete. Důležité je také nestranit se společnosti, bavit se a užívat si života a hlavně se neuzavírat do sebe, nelitovat se, zkrátka žijte naplno! A nezapomínejte, že s úsměvem jde všechno lépe!
Ahoj, Jirka
