7.6.2021

„Pohyb je jistě cesta ke zlepšení psychiky.“ S MUDr. Gebauerem o zdraví dnešních dětí, důležitosti pohybu i vlivu covidu na fyzické i psychické zdraví

MUDr. Roman Gebauer je vedoucím lékařem na prestižní Klinice dětské kardiologie v Lipsku. Zároveň je také členem správní rady Nadačního fondu České srdce, na jehož konto putuje kompletní výtěžek ze startovného charitativního běhu Proběhni.se, který kvůli epidemické situaci v Česku letos probíhá jako měsíční výzva „Měsíc zdravého srdce”, a to do 14. června. S doktorem Romanem Gebauerem jsme si povídali o problémech, které nás v posledním roce pronásledují o něco víc než dříve. Jak jsou na tom děti s pohybem, jak na ně doléhá fyzicky i psychicky částečná sociální izolace způsobena pandemií a je v naší společnosti dostatečná osvěta o prevenci srdečních chorob?

Pane doktore, v ordinaci máte primárně dětské pacienty, kteří se již narodili se srdeční vadou. Kolik se ale u vás objevuje dětských pacientů se srdečními potížemi, aniž by měli nějakou vadu vrozenou?

Takových pacientů není mnoho. Ti, kteří se k nám na kliniku primárně dostávají, jsou pacienti s vrozenou srdeční vadou. To je největší skupina. Menší skupinou jsou děti se získanou vadou srdce, a tu lze rozdělit, řekněme, na tři části. První tvoří ti, kteří mají poruchu srdečního rytmu. Tyto děti jsme často schopni vyléčit jednorázovým zákrokem, tzv. katetrizační ablací. Druhou podskupinu tvoří pacienti s infekčním onemocněním srdečního svalu, ale to jsou poměrně vzácné případy. A nakonec jsou to pacienti s nějakou kardiomyopatií, to znamená onemocněním srdce, které se navenek projevuje zhoršením srdeční funkce, jeho selháváním. Mají srdíčko, které funguje špatně jako pumpa a to se může projevit u některých dětí již v časném věku. Tito pacienti tedy také nemají vrozenou vadu, která by se dala odoperovat, strukturálně mají „normální“ srdce ale se sníženou funkcí.

V České republice se poměrně živě diskutuje o nedostatečném pohybu u dětí, za poslední rok především v kontextu covidu a zrušení výuky, což doléhá nejen na jejich fyzické, ale i psychické zdraví. Jak hodnotíte tuto situaci vy, ať už z pohledu problému vzrůstající obezity u dětí, tak i jejich psychických potíží?

To je opravdu zásadní problém. Když se člověk zamyslí nad tím, kdy covid začal měnit naše životy, tak se všichni koncentrovali na ochranu starších spoluobčanů, seniorů, u kterých jsme předpokládali, že budou trpět tím, že jsou v izolaci. Spousta z nich je ale v zásadě zvyklá žít o samotě, kdežto děti a dospívající na to nejsou zvyklí vůbec. Myslím si tedy, že mladí stůňou psychicky daleko více, než ti starší. Byly omezeny jejich sociální kontakty, setkávání a zároveň se ještě více přesunuli do světa sociálních médií, pod jejichž vlivem žijí, v jakémsi virtuálním světě. Což je z mého pohledu strašné a v zásadě v takovém světě není žádná motivace se pohybovat. Pokud pomineme ty, kteří se v určitém věku začnou více pozorovat, drží různé diety a jsou ovlivněni tím, co vidí na sociálních sítích. Takové případy bohužel občas končí mentální anorexií, což má dopad jak na psychiku člověka, tak i na jeho fyzické zdraví.

Na druhé straně stojí skupina dětí či dospívajících, kteří sedí doma gauči, hrají hry a při tom kontinuálně něco jedí. A ven prakticky nevyjdou a nehýbou se. Problém vidím nejen v odklonu od pohybu, který měli ve škole, ale také ve zrušení organizovaného sportu. Přinutit se chodit běhat každý den vyžaduje obrovskou disciplínu, stejně jako pravidelně cvičit doma. Z mého pohledu je tedy online způsob života pro mladého člověka enormně zatěžující, ať už se bavíme o dopadech na zdraví fyzické, tak i to duševní.

Dokázal byste z vlastní zkušenosti porovnat, jak jsou na tom s obezitou děti v České republice a jak v Německu?

V Německu je to asi trošku menší problém, v Česku to dorostlo do opravdu masivních rozměrů. Dá se říct, že děti kopírují chováním a návyky své rodiče. V zásadě se křivky obezity dospělých a náctiletých dětí překrývají. Bavíme se o rodičích čtyřicátnících. A těch je v Česku dost obézních. 

Samozřejmě i v Německu se setkáváme s obézními pacienty. Když vidíte, že se s obézním dítětem dostaví do ordinace i obézní maminka, tak už víte, že bude velmi těžké měnit stravovací návyky dítěte. Je prakticky nemožné přinutit zhubnout dítě, aniž by zhubli rodiče. Tento problém je v podstatě v Německu stejný jako v Česku, ale řekněme, že v Německu to není možná až tak masivní, protože důraz na zdravou výživu a zdravý způsob života je zde více zakořeněný. Abych to ale shrnul, rozdíl mezi Německem a Českem není v této oblasti nijak výrazný.

Reflektujete dostatečnou osvětu pro širokou veřejnost o prevenci srdečních chorob?

Musím říct, že v zásadě ne. Je velmi těžké nějak oslovit přímo širokou veřejnost. Nemám pocit, že by například mezi pediatry byla vidět nějaká cílená práce tímto směrem. Navíc v Německu je složité, aby se něco prosadilo plošně, neboť každá spolková země má svá pravidla. Myslím si, že je opravdu nutné, aby iniciativa vzešla od dětských doktorů, a to aktuálně bohužel není ten případ. Respektive ne v takové míře, aby to bylo plošně vidět. Neexistuje jednotná strategie, neexistuje žádná kampaň, jako je například aktuálně k očkování. Vláda zkrátka aktivně nebojuje za to, aby ji ta společnost netloustla. 

Je ještě něco, kromě zdravého životního stylu a pohybu, co nám pomáhá předcházet srdečním onemocněním? Doporučil byste něco dalšího?

Důležitá je také otázka stresu. Pokud ale hovoříme především o dětech a mladistvých, tak je to trochu složitější. Je těžké chtít po někom, kdo zatím nemá tolik životních zkušeností, aby dokázal s nadhledem hodnotit, co jsou priority a co ne. V každém věku má člověk navíc jiné preference. 

Nicméně v důsledku toho, že děti nebyly rok ve škole, tak vidím, že nyní je stres ze školy poměrně zásadní. Když se děti a dospívající po roce ocitnou ve škole a mají být zkoušení, je to pro velkou část z nich velmi stresující a bude jistě nějaký čas trvat, než se se školou opět sžijí. Tady pro ně bude opravdu složité stres odbourávat. Co jim v tom může pomoct? Třeba právě pohyb, protože ten, jak je známo, pomáhá stres odbourávat. Pohyb je jistě cesta ke zlepšení psychiky.

Vzhledem k tomu, že aktuálně probíhá měsíční výzva „Měsíc zdravého srdce”, musím se zeptat i Vás – jste aktivní sportovec?

Hraji příležitostně tenis a golf, chodím běhat a pokud to jde, jezdím na kole do práce. Patnáct let jsem hrál házenou, tomu se již aktivně nevěnuji, ale snažím se dbát na pravidelný pohyb. Navíc sport je to, co mi dokáže provětrat hlavu, a to je zapotřebí, aby člověk dokázal zůstat vyrovnaný. Pohyb a sport beru opravdu jako důležitou součást života nás všech.

Pane doktore, děkuji Vám za Váš čas a věřím, že i náš rozhovor může být pro mnohé ze čtenářů motivací nejen k pohybu, ale třeba i zdravému životnímu stylu. A také motivací k tomu, aby vyrazili ven v rámci „Měsíce zdravého srdce”, který má za cíl podpořit zdraví nejen vlastní, ale pomoct i druhým, kteří jsou na naši pomoc odkázáni.